Sám

Šel.Pomaličku kráčel. Možná ani sám nevěděl proč. Snad to tak má být. Nejspíš proto , že to tak dělali všichni a když né ti, tak alespoň většina. Prostě to tak bylo. Každý se musel dát tou cestou. Bylo to tak jasné a přirozené, zdánlivě jednoduché. Jen pro něj to byla nepřekonatelná překážka. Bylo to na dosah ruky a přesto v nedohlednu. Mnohokrát se mu zdálo, že kdyby o jedinou píď, nepatrný kousek, zdánlivé nic, natáhl ruku, byl by tam. Na konci své cesty. Nebyla to jednoduchá pouť, dá se říci , že velice obtížná a možná to bylo i lépe. Stálo by to vůbec v opačném případě za to? Mělo by potom smysl to podnikat? Drát se za tím sec mu síly stačili? Musí to tak být. Vůbec neznal důvod, vlastně ani způsob, jak by toho měl dosáhnout, ale měl to stále před očima. Bylo to jako vysoký kopec a někde vdálce nahoře to bylo. Možná směšné , možna smutné na tom je to, že na to nedokázal dohlédnout. V podstatě to nikdy nevidel, protože byl oslněn tou září.Jasné , třpitící se světlo obklopující jeho cíl, tak krásné a přitom tak protivné.Mnohokrát si říkal , že kdyby tam nebylo, mohl to mít mnohem jednodušší. Nemusel se trápit při každém dalším kroku. Neviděl vůbec nic a přesto šel dál a dál. Občas se mu zdálo, spíše si byl jist, že šlápl vedle, ale nic , nikdo ho neupozornil. Nemohl to ani žádat, ani očekávat. Nikdo by to neočekával. Měl kolem sebe spoustu lidí , ale připadalo mu to spíše jako překážka nežli pomoc. Připadalo mu že se přibližuje nesmírně pomalu. Skoro vůbec. A přitom do toho investoval tolik usílí. Jako by se dral půlmetrovým sněhem vzhůru. Po sněhu však ani památka. Chtěl to pochopit. Musel pochopit to, co všem kolem něj připadalo až přepříliš jasné. Ptal se, prosil, vyhrožoval. Nic nezabralo. Bylo to pro něj velice unavující. Jako by mu to nebylo souzeno. Jako by se topil a s tápající rukou se snažil uchopit někoho kolem sebe, všichni však jen s němím pohledem sledovali jeho vytrvalé trápení. Je vyčerpán. Usíná.