Mé první setkání s ní

Tehdy byl horký letní den. Jen tak jsem ležel v trávě pod stínem mladé višně a vychutnával si klid opuštěného palouku. Ležel jsem a přes listy oné višně jsem hleděl na modré nebe. Nikde ani mráček, bezvětří, jen občas můj výhled narušila přelétající moucha, motýl či pták někde vysoko v té modři. I ptáci, doprovázeni cvrčky pěli klidněji a líněji, jinak to v té parné polední době ani nešlo. Začínal mě zmáhat spánek. Pomalu jsem se propadal, když se o mě začala zajímat drzá moucha. Ohnal jsem se se slovy „Zmiz, ještě žiji.“ Za mnou se ozval příjemný, ale neznámý hlas, trochu posměšně.

„Co není, to může být,
můžeš usnout a navždy snít.“

Ohlédl jsem se a spatřil dívku s krásnou tváří a plavými vlasy. Její výraz byl neutrální až smutný a oděna byla v dlouhém černém hábitu s kapucí, teď na záda spuštěnou. Seděla v stínu borovice a hleděla na mne. Zeptal jsem se „Kdo jsi a co tu děláš?“

„Nevidíš? Odpočívám,
vždyť jen malou chvilku mám
a práce jako nikdo.“

„Co je tvou prací? Proč mluvíš ve verších? A vůbec kdo jsi?“ Připadala mi stále zvláštnější. Měl jsem stále více otázek. A ona? Stále seděla ve stínu a dívala se směrem ke mne. Opravdu jen mým směrem. Pohled jejích černých očí byl tak zvláštně nepřítomný, rozostřený. Nevím zda se dívala na mne, na višeň, či jinam do stromoví lemujícího onen rajský palouk klidu, kde čas plynu jen líně a klidně, snad chvílemi i stál a tiše podřimoval.

„Máš mnoho otázek.
Na některé odpověď dám,
zbytek, ten domysli si sám.“

Měla opravdu zvláštní výraz. Musel jsem se na ni stále dívat. Byla tak… zvláštně krásná, mystická, něčím přitahovala a zároveň děsila. A její hlas? Potvrzoval dojem z jejího vzhledu. Tak jemný zvonivý, ale tajemný.

„Kam příjdu, tam všechno zvážní.
vůně květů, pocit zvláštní
zpravidla za mnou přichází

Někdo na mne čeká
zoufale s tichou nadějí
až se cesty naše setkají.

Někdo na mě čeká
a těší se každý den,
pro jiné jsem zlý sen.

Těm co se s nimi střetnu
úlevu a klid přináším,
však stesk a pláč slýchám,
když po práci odcházím."

„Takže sis pro mne přišla již dnes, tak brzy?“

„Buď klidný, dnes ještě ne.
Mnohem později pro tebe dojdu
ale mnohokrát kolem tebe projdu.“

Odpověděla mi na mé první otázky, ale mě nyní napadaly stále další a další. Kdy? Jak? Proč? Ale již jsem se nestihl dál ptát. Vstala a zvedla kosu dosud mým očím ve vysoké trávě skrytou. Naposled se pousmála, přehodila kápi přes hlavu, kosu přes rameno a zmizela mezi stromy. Ještě dlouho jsem se tiše díval tím směrem. Ano byla to ona…